Beautiful Things

KYTICE

Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.

„Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateří – douškou nazvaly.“

POKLAD

Žena s ditětem šla do chrámu Páně. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná a pořád volala dítě. Až bylo v kostele Krista Pána mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo zlato, ale měla své dítě.

A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!“

SVATEBNÍ KOŠILE

Jedna panna zůstala sama a čeká na svého milého, který je v cizině. Už ušila košili a milý se ještě nevrátil. Náhle někdo zaklepal na okno. Panna poznala svého milého. Milý ji zavedl na hřbitov a řekl, aby přeskočila zeď. Panna se schovala v márnici. Ráno ji lidé v márnici našli.

Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla !
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala,
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile !

POLEDNICE

V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.

„Dej sem dítě!“ – „Kriste pane,
odpusť hříchy hříšnici !“
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť – polednici!

ZLATÝ KOLOVRAT

Pán zabloudil v lese při lovu. Přišel k chaloupce. Zaklepal a prosil o vodu. Dívka mu donesla vody. Pán dívce řekl, že si ji vezme za ženu. Matka chce dát králi svou vlastní dceru, ale pán nechce. Na cestě do hradu, matka v lese usekla nohy a vypíchla oči nevlastní dceři Dorničce. Králi dala svou druhou dceru. Dorničku v lese našel stařeček. Stařeček poslal pachole na hrad vyměnit zlatý kolovrat a přeslici za oči a nohy. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Kolovrat zpíval o tom, jak matka krále ošidila. Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce. Potom jel pro Dorničku ke stařečkovi.

„Vrr – zlou to předeš nit !
Přišla jsi krále ošidit,
sestra tvá v lese, v duté skále,
vrr – zlá to nit !"

ŠTĚDRÝ DEN

Děvčata se na přástkách chtěla dovědět o své budoucnosti. Hana uviděla za štědrovečerní noci svého Václava. Marie uviděla kostel, ve které byla rakev. Obojí osud se stal. Příští rok při přástkách chyběly dvě osoby. Jedna se vdala a druhá odpočívá na hřbitově.

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.

HOLOUBEK

Vdova se brzy po smrti manžela vdá. Nad hrobem jejího manžela sedává neustále holoubek, která vdovu obviňuje, že svého manžela otrávila. Vdova nadává, ať toho nechá, že jí praskne hlava. Nakonec si asi uvědomí, že holoubek má pravdu, a druhý den ji najdou mrtvou.

ZÁHOŘOVO LOŽE

Záhoř je vrah, který zabíjí pocestné. Jednoho dne chce zabít mladého poutníka, ale ten mu řekne že jde do pekla, pro úpis se svou duší. Záhoř ho nechá jít pod podmínkou, že mu potom věrně popíše peklo. Když se poutník vrací zpět, popíše Záhořovi, jaké tam na něj mají uchystané mučící lože – “Záhořovo lože”. Poutník se lekne, a začne litovat toho, co kdy provedl, a celý zbytek života se modlí a činí pokání. Nakonec je mu udělena milost, a dostane se do nebe.

VODNÍK

Dívka šla vyprat prádlo a vodník ji chytil. Musela si ho vzít za muže. Dívka prosila vodníka, aby ji pustil ke své matce, on však nechtěl, protože jí nevěřil. Nakonec jí to dovolil, ale musela v jezeře nechat dítě. Před klekáním se vodníkova žena zase musela vrátit. Přišel večer, ale žena se nevracela. Vodník ji volal. Matka dívky ji však nechtěla pustit. Řekla mu, aby přinesl dítě na jejich práh. Vodník dítě přinesl, ale mrtvé. Zabil ho, protože jeho žena nepřišla do jezera.

Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

VRBA

Tato balada pojednává o ženě, která byla ve dne živá a zdravá a v noci měla život ve vrbě. Manželovi to bylo divné, a proto se šel poradit s babkou. Babka mu prozradila. Manžel chtěl, aby i v noci byla jeho žena živá a vrbu podťal. Vtom uslyšel zvonit zvony. Ve vsi se ptal, kdo zemřel a lidé mu řekli, že při práci jeho žena padla jako podťata. Manžel šel k vrbě a ptal se, co má dělat. Vrba odpověděla:

„Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,
osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,
dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,
kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,
na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,
ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,
na píšťalku bude pěti,
se svou matkou rozprávěti !“

LILIE

Umře žena, a přeje si být pochována někde u lesa a ne na hřbitově. Na jejím hrobě později vyroste Lilie, a její bývalý manžel si ji odnese domů, a rozmlouvá s ní jakoby byla živá. Jednoho dne odjede, a jeho matka květinu, než se vrátí, Lilii zahubí. Syn ji zato proklíná.

DCEŘINA KLETBA

Matka zabila své dítě, a je smutná. Prokleje za to svou matku, že ji nechávala volnou ruku, a rozmazlila jí.

VĚŠTKYNĚ

O věštkyni, která věští o Přemyslu oráčovi, Libuši, a jiných historických událostech českého národa.

Romeo a Julie

Povídky Malostranské

Ve třinácti povídkách zachytil Jan Neruda život Malé Strany kolem roku 1848. Líčí Malou Stranu jako město ve městě, panovaly zde vztahy spíš jako na vesnici, lidé se vzájemně znali. Povídky vypráví sám autor, jako malý chlapec a později mladý muž, který na Malé Straně žil, vzpomíná tak na své dětství a mládí. Většinu postav znal osobně nebo z vyprávění, dovedl je výstižně charakterizovat vzhledově i povahově.


Pan Ryšánek a pan Schlegl
V hostinci „U Štajniců" sedávali pravidelně po 11 let každý večer u jednoho stolu pan Ryšánek a pan Schlegl. Nikdy na sebe ale nepromluvili, nepohlédli. Rozhněvali se před lety kvůli dívce, která nejprve chodila s panem Ryšánkem, ale pak si vzala mladšího pana Schlegla. Krátce po porodu zemřela a zanechala po sobě dceru. Oba muži se však od té doby nesmířili. Pak ale pan Ryšánek onemocněl, pan Schlegl sedával U Štajniců sám a choval se úplně jinak, než když tam býval i pan Ryšánek (více se bavil atd.). Ten se po dlouhé době do hostince vrátil. Zničehonic mu pan Schlegl nabídl tabák. Tak se smířili a od té doby spolu mluvili.


Přivedla žebráka na mizinu
Hlavní postavou je žebrák pan Vojtíšek. Měl veselou tvář a od ostatních žebráků se lišil svým vzledem - chodil vždy čistě oblečený a upravený, dbal na svůj zevnějšek. Všichni na Malé Straně ho znali a měli ho rádi, on byl také ke každému milý a příjemný. Dostával hodně almužen. Jednoho letního dne odpočíval u kašny u mikulášského kostela. Přišla k němu jiná žebračka. Říkalo se jí „baba miliónová", protože každému říkala „Pánbůh vám to miliónkrát oplatí." Povídla panu Vojtíškovi, jak je opuštěná, že by se k němu mohla přistěhovat, že by spolu mohli být šťastní. Hlavně ale chtěla mít něco z jeho almužen. Pan Vojtíšek ji odmítl. Od té doby se Malou Stranou začaly šířit pomluvy (mohla za to baba miliónová), že je ve skutečnosti bohatý a za řekou má dva domy. Lidé tomu uvěřili a přestali mu dávat almužny, někdo si od něj dokonce chtěl půjčit velkou částku peněz na koupi domu. Pan Vojtíšek odešel na Staré Město, ale tam ho neznali a dostával málo almužen. Po čase ho v únoru našli zmrzlého, byl chudě oblečený, a lidé z Malé Strany tak poznali svůj omyl.


Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Do Ostruhové ulice se přistěhoval krupař Vorel a otevřel si krupařský krám na místě, kde nikdy dřív nebýval. Sousedé ho ale mezi sebe nebrali a do jeho krámu nikdo nechodil, jen žebrák Vojtíšek. Pan Vořel si totiž koupil novou pěnovku a stále ve svém krámě kouřil. Lidé mu přezdívali „uzený krupař". Obchod se tedy nedařil a pan Vorel měl být vystěhován. Našli ho však oběšeného.


Hastrman
Jmenoval se Rybář, ale protože stále nosil zelený fráček, malostranské děti mu přezdívaly „hastrman". Žil u své neteře a její rodiny. Říkalo se o něm, že je velmi bohatý, protože má sbírku drahých kamenů. skutečně vlastnil všelijaké kamínky. Jednou si je nechal ocenit profesorem přírodovědy a dozvěděl se, že až na výjimky nemají žádnou cenu. Rozhodl se je vyházet oknem, ale zadržel ho manžel jeho neteře. Ujistil pana Rybáře, že ho mají rádi i bez drahokamů.

Doktor Kazisvět
Doktor Heribert žil v malém domku v ulici na Oujezdě. Přestože byl vystudovaným lékařem, nikoho neléčil, neodpovídal na pozdravy a vůbec se stranil lidí. Byl malý, drobné postavy, zarostlé tváře. Jednoho červnového dne procházel Oujezdem pohřeb pana rady Schepelera. Při průchodu bránou se nějakým nedopatřením rekev svezla na zem a víko se odklopilo. Doktor Heribert šel zrovna kolem, chytil mrtvého za ruku a prohlásil, že není mrtvý. Lidé na něj začali pokřikovat „doktor Kazisvět". Přikázal odnést domnělou mrtvolu do blízkého hostince, kde ji postupně vzkřísil. Mluvilo o něm celé město, psaly o tom noviny, dostával nabídky i ze zahraničí. Doktor Kazisvět (přezdívka mu už navzdory zázračnému oživení pana rady zůstala) se však opět uzavřel do sebe a s nikým nekomunikoval. Co s ním bylo dál, nikdo neví.


Psáno o letošních dušičkách
Každý rok na Dušičky chodila slečna Máry na košířský hřbitov. Byla to již starší dáma, poněkud při těle. Vždy s sebou na hřbitov brala pětileté dítě, řekla mu, ať jde, kam chce, a šla za ním. Zastavila se pokaždé u dvou hrobů, položila na ně věnce a jela zase domů. Měla jedinou přítelkyni, paní Nocarovou. Také o letošních Dušičkách se sešly a povídaly si. Slečna Máry se nikdy nevdala, ale málem k tomu už měla příležitost. Kdysi ve městě žili kupec Cibulka a rytec Rechner, velcí kamarádi, často spolu chodili po hospodách. Jednou dostala slečna Máry od Cibulky dopis, ve kterém stálo, že ji miluje a že si počká na její rozhodnutí. Za krátkou dobu přišel podobný dopis od Rechnera. Slečna Máry váhala, svěřila se paní Nocarové, nakonec se rozhodla pro Cibulku. Mezitím dostala dopis od Rechnera, psal jí, že nevěděl, že se o ni uchází jeho přítel a že se tedy dobrovolně vzdává. Slečna Máry byla šťastná a snila o budoucnosti. Zakrátko však přišel dopis od Cibulky, že nechce, aby jeho kamarád trpět a že se tedy vzdává. Máry byla nešťastná a její přítelkyně ji utěšovala, že se určitě dohodnou a jeden přijde. Obě ovšem netušily, že se jedná o pouhý žert a pánové se tím baví. Slečna Máry dlouho čekala, ale mezitím pan Rechner a několik měsíců nato pan Cibulka zemřeli. A protože by se o Dušičkách nikdy nerozhodla sama, ke kterému z obou hrobů má jít dřív, nechávala si slečna Máry cestu určit nevinným dítětem.


O měkkém srdci paní Rusky
Na pohřeb pana Velše, bohatého kupce, se sešlo hodně obyvatel Malé Strany. Přišla i paní Ruska, vdova po hostinském Rusovi. Její velkou zálibou bylo chodit na pohřby. Jenže se na nich nechovala právě slušně. Nebožtíky vždy nejprve litovala, plakala nad nimi, ale pak začala pomlouvat. Právě na pohřbu pana Velše vyprávěla nějaké cizí paní o jeho zesnulé manželce, jaká to byla protivná žena a že pan Velš taký nebyl svatý. Neměla zkrátka k mrtvým úctu. Jeden ze smutečních hostů ji vyvedl z domu. Druhý den jí bylo úředně zakázáno chodit na pohřby. Paní Ruska se však přestěhovala do ulice, kudy musel projet každý funus, takže o svou zálibu nepřišla.